kouzelného ptáka a on by se z popela narodil znovu, čistý a dobrý. Pak už by se nemusel zavírat v kůlně na zahradě, kam utíkal pokaždé, když udělal zase něco hrozného.Matka holčičky moc často nemluví. Snáší proměny svého muže, stejně jako proměny oceánu, u kterého rodina žije. Ale když mluví, hovoří s květinami. Jejím jazykem je květomluva. Černá ohnivá orchidej – chce tě vlastnit, zlatá mimóza – zraňuji, abych léčil, modrá orchidej – zničená láskou – třicet květů – třicet kapitol románu Ztracené květiny Alice Hartové a také třicet symbolů nevyjádřených citů. Květiny tisíce let vyjadřovaly to, co lidé neměli odvahu říct, ale nikdy tak často, jako v době královny Viktorie na přelomu 19. století.
V devíti letech přijíždí Alice po tragédii, při které ztratila oba rodiče, na farmu babičky June. Alice od neštěstí nemluví. Její babička pěstuje australské květiny, prodává kytice, vyrábí šperky a na své farmě poskytuje útočiště ženám, které se staly oběťmi násilí. Alice pomalu přichází na to, že Thornfield bylo odjakživa místo, kde květiny i ženy mohly rozkvétat. Každá žena, která tam přišla, dostala možnost, aby přemohla všechna traumata. Každý někoho potřebuje a každý potřebuje někam patřit, říká babička Alici první noc v novém domě. Ale pro ni to není lehké, obklopují ji nejen květiny a všechny ty ženy, ale také lži a temná tajemství. Pocit viny je zvláštní semínko, čím hlouběji se zahrabe, tím víc se snaží vyrůst. A Alice bude muset vylézt z ulity, protože babička slíbila, že jí dá všechny odpovědi, když ona najde svůj hlas. Chce vést skutečný rozhovor, a ne dostat kytici květů pokaždé, když se přiblíží k nějakému kostlivci ve skříni. Ale hlas se nemůže vrátit sám od sebe, stejně jako násilí se také nikdy neděje samo od sebe…
-ice-
