Po požáru nezůstane nic než karavan a dvě levé holínky značky Trenton. Téměř bez domova se tak snaží vypořádat s každodenními maličkostmi, které mu kdysi připadaly tak jednoduché. Okolnostmi je tedy přinucen pokusit se o život bez střechy nad hlavou a zázemí. Co by to ale bylo za osud, kdyby zůstalo pouze u požáru?

Děj plyne velmi pozvolna a probíhající dny starce jsou vypsány do nejmenších podrobností. Pochmurná a melancholická nálada obklopuje celé šéry, které už nejsou jako kdysi místem kypícím životem. Jsou místem starců, představitelů původních obyvatel, kteří jako jediní neměli chuť nebo odvahu odejít. A jedním takovým je i náš hlavní hrdina, jenž v šérech trávil dětství a po letech se sem zase vrátil.

Frederik se nachází v podzimu života, a proto není divu, že ho smrt provází na každém kroku. Přemýšlí o ní, očekává ji a občas se s ní musí setkat tváří v tvář. Vysloužilého lékaře pronásleduje také jeho vlastní minulost. Kniha je protkána krátkými příběhy z dětství a dospělosti, ke kterým se často vrací, ale které neposouvají děj žádným směrem. Slouží spíše pro dotváření představy o osobnosti Frederika.
Příběh hlavního hrdiny prolíná hned několik postav. Jeho čtyřicetiletá dcera Louisa, o které se dozvěděl až před deseti lety a ke které si nikdy nenašel cestu. Louisa přijíždí na ostrov, aby svému otci pomohla. Její svérázná povaha je ale v dané situaci spíše na škodu. Sympatická novinářka Lisa Modinová, jež vzbuzuje jeho zájem a stává se záchytným bodem pro vysněnou budoucnost, a Janson, všudypřítomný a vlezlý bývalý pošťák, o kterém na ostrově všichni vědí, že otevíral dopisy.
Není divu, že se život starce začíná od základů měnit.

Přestože kniha Švédské holínky není plná akce a napětí, četla se mi velmi dobře. Způsob, jakým Mankell dokáže vtisknout postavě reálnou podobu, je fascinující. Chvílemi jsem se dostával do děje tak, že jsem žil příběh s hlavním hrdinou. Někdy se až trochu překotně vrhá do událostí, které jsou těžko uvěřitelné, ale co je vlastně v našich životech uvěřitelné?

Ukázka z knihy
„V zimě tu bývalo pusto vždycky,“ prohlásil Janson jednoho dne. „Ale teď je to horší než kdy dřív. Jako by prázdno mohlo být ještě prázdnější.“ Tušil jsem, co se snaží říct. Ticho v šérech bylo každou zimu hlubší. Nešlo jen o zvětrávací přístavní hráze a rezavějící železné sloupy. Bylo to, jako by moři už skoro scházely síly plnit přístavní bazén vodou.

Autor: Jan Bednařík