Jeho víra v bezvýhradnou autoritu se projevovala již od dětských let. Dostalo se mu tvrdé výchovy. V mládí byl popisován jako nevýrazný a nenápadný mladík s nesmělým pohledem. Zcela zásadním se pro něj stalo studium na Státní vyšší škole, kde seděl v jedné lavici s Adolfem Hitlerem. Do té doby měl mezi svými přáteli mnoho Židů, kterým navíc vděčil za lepší pracovní post, jelikož šlo o člověka, který ničím nevynikal a v podstatě ani nevěděl, co si v životě počít.

V roce 1933 vstoupil do NSDAP a ve svých 26 letech se stal příslušníkem SS. Na začátku jeho vojenské proměny se mu stalo osudným setkání s Reinhardem Heydrichem, kterým byl přijat do nově založeného oddělení na potírání židovského nepřítele, tzv. „deportační očistnou akci“. Biblí se mu stal Mein Kampf a všelijaké propagační texty o ideálech rasové čistoty. Díky své nové pozici se konečně cítil jako někdo nadřazený, stal se sebestředným, sebejistým a ve věci židovské dokonale znalým. Eichmannova přeměna ze snaživého úředníčka v masového vraha a pána nad životy jiných je tím definitivně dokonána.

„Vůdce mě pověřil tímto očistným posláním a já ho hodlám za všech okolností splnit.“
 

„Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomí 5 milionů Židů, mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že přijdu do pekla spokojen.“ – citace z knihy, str. 10 –
 

Po válce se mu daří uprchnout před zodpovědností pod cizí identitou do země nacistům zaslíbené – Argentiny. Ačkoliv než se sem dostal, byl Američany několikrát vyslýchán, a dokonce se se mu podařilo utéct z lágru, v němž byl držen! Nepochopím, proč Vatikán a Červený kříž nikdy nenesl zodpovědnost za to, že nejvyšším pohlavárům vyřizoval pasy a víza, aby tito mohli směle utéci před spravedlností.

Eichmannova manželka se syny ho budou do této země následovat později. Další věc, kterou nikdy nepochopím, jak tyto ženy mohly vůbec pokojně žít? Věděla, co manžel za války prováděl, nebo neměla ani tušení?

Eichmann se v Argentině natolik otrká, že dokonce sepíše podrobné vzpomínky na svou otřesnou minulost za pomocí novináře Williema Antonia Maria Sassena. Dílo mělo úctyhodných 657 stran a později bude použito jako důkazní materiál.

Čtenář je v této chvíli podrobně seznámen s jednotlivými kroky zvláštního komanda izraelské tajné služby Mosad, v čele s Cvi Aharonim – jejich pátrání po Eichmannovi, nalezení tohoto zlosyna, pokusy o spolupráci s Argentinou, rozhodnutí o tom, jak bude nakonec převezen do Izraele k soudu. To se naštěstí povedlo a 22. května 1960 letadlo s „významným“ nákladem v zemi přistálo.

Neuvěřitelných šestnáct let trvalo, než tento vrah nevinných lidí stanul před izraelským soudem. Soudní líčení probíhalo v jeruzalemském Lidovém domě. Ne zcela jednoduchého úkolu, tedy výslechů s Eichmannem, se chopil Avner Werner Less.

Co mě naprosto vytáčelo, byly jeho výmluvy před soudním tribunálem. Kecy o tom, jak nebylo vyhnutí plnit rozkazy. Dělalo se mi z tohoto člověka zle. Jeho pokrytecké výlevy musí mít jedinou příčinu – naprosto chorý mozek. Z některých jeho obludných výroků zůstává rozum stát: „Nesporně umím být při pohledu na své činy i kritický. Nemohu být se vším, co jsem udělal, zcela spokojen. Zaskočil nás pro Německo nepříznivý průběh války, jinak by se toho dalo při řešení židovské otázky zvládnout ještě mnohem víc.“ – citace z knihy, str. 253 –

Čtení je to svižné, autor Roman Cílek je v těchto věcech nesmírně zdatný, přesvědčivý a z každé věty je jasné, že má perfektně nastudováno. Mně se jeho styl psaní hodně líbí.

Autor: Denisa Šimíčková